V den výročí smrti Václava Havla si kalhoty rozhodně nevyhrnu.

Dnes 18. prosince si někteří lidé připomínají památku Václava Havla. Někteří nadšenci dokonce na toto datum vyhlásili kalhotový den, nebo se rozhodli hromadně zapalovat svíčky.

Já osobně se tedy k tomuto dni nepřipojím. Jednak je venku zima a také nemám rád velkolepá gesta, která dle mého názoru mají opět a jen mediální účel.

Což o to, neberu panu Schapirovi a celé americké ambasádě jejich nadšení, celý den se procházet ve vyhrnutých kalhotách a nechat se u toho fotit pro média. Stejně tak to neberu ani jiným obdivovatelům. Jistě je mezi nimi mnoho, co to opravdu myslí vážně a upřímně a proto je neuvidíme po celý den na televizních obrazovkách v celodenním speciálu ČT 24.

Ti co už se pak v médiích objeví, nám opět budou tvrdit, že je třeba si odkaz pana Havla připomínat. Myslím, že třeba to není. Je to svobodná volba, každého z nás.  Navíc si myslím, že pan Havel je nám připomínán po celý rok. A to hlavně jeho zastánci, kteří se jeho slovy zaštitují a snaží se ho použít jako svoji auru vznešenosti, inteligence a pravdivosti.

Upřímně se musím přiznat, že jsem zkoušel číst knihu Václava Havla, nedočetl jsem ji. Zkoušel jsem se dívat na film Odcházení, nedokoukal jsem ho. A nemám kvůli tomu výčitky svědomí a už vůbec se necítím trapně, když slyším, že tyto hry jsou jen pro lidi, co dokáží používat vlastní mozek.

On mozek umí používat každý, ale každému se líbí zkrátka něco jiného. Já ač jsem se nikdy moc nesmál u komedií Zdeňka Trošky, tak mě nikdy nenapadlo určovat a hodnotit podle toho lidi, kteří se u toho ze srdce baví. Necítil jsem se nikdy o nic lepší, cítil jsem se jen jako člověk s jiným vkusem. Nic více nic méně.

Proč o tom píši. Protože v médiích nám budou jistě o Václavovi Havlovi vyprávět ti samí lidé, co nám vyprávějí po celý rok, jak jsme hloupí a jak nedokážeme rozeznávat ctnostné uprchlíky od teroristů či šarmantní politiky od buranů.

Pochopitelně Václav Havel je možná v tomto nevinně. Nežil jsem v jeho blízkosti a nemám přehled o jeho osobním životě. Z tohoto důvodu a i z důvodu, že je již mrtev, nebudu tedy zde psát o jistých událostech, které pro něho vyznívají negativně. Zda jsou to mýty či pravda nechám na ostatních, kteří mají lepší informace.

Ale právě jeden z těch důvodů, proč si ty kalhoty nevyhrnu, je onen informační šum kolem jeho osoby.  Je mi totiž moc podezřelá, ta naprostá nekritičnost českých médií a vytváření jistého kultu osobnosti. Přitom co vím, tak před listopadem 89 o Havlovi moc lidí nevědělo, známější byl spíše pan Dubček. Ale pak se nějak mediálně začal objevovat pan Havel a nadšený lid nabídku médií akceptoval.

A tak to pokračovalo až do jeho smrti. Žádná výrazná kauza, žádné zpochybňování výroků, jenom uctivé poklonkování a souhlasné přikyvování. Velký podíl na tvoření jeho osobnosti mělo asi i to, že v době jeho prezidentování mělo přístup k alternativním médiím a internetu minimum lidí. Většina lidí byla odkázána na zpravodajství České televize. 

A proto se nyní nemůžeme divit, že v době expanze internetu a alternativních médií a naopak poklesu důvěryhodnosti k informacím z České televize, se objevuje i čím dál více kritických hlasů na osobu bývalého prezidenta.

A myslím, že je to dobře. Ona servilnost a fanatické budování kultu, kdy se po nějaké osobě nazývá i lavička v parku je celkem nebezpečnou záležitostí. Dává nám to pásku přes oči a učí nás nepochybovat a ztrácet kritické myšlení.

V roce 2012 byl schválen zákon o tomto znění : Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii.

A já se ptám jak? Nebo lépe řečeno, jak jinak a lépe, než ostatní lidé, kteří v zákonně zmíněni nejsou?

Proto již z principu oné pravdy a lásky, kterou každý cítí jinak, neberu nikomu jakým způsobem uctí památku Václava Havla, ale ze stejného důvodu, by se nemělo přehlížet, pokud někdo vysloví na onu osobu i kritický názor.

Může se nám to do budoucna hodit.