Daniela Drtinová, novinářka s výrazem vymačkaného citrónu.

Tato sluníčkářská novinářka už v rámci své multikulti angažovanosti začala listovat i Norimberskými zákony, aby mohla své názorové oponenty co nejvíce pomazat blátem.

O této dámě jsem nikdy neměl dobré mínění.  Ale poslední dobou mi její výkony připadají opravdu velmi exkluzivní, a kdyby se točila nová verze k románu Kladivo na čarodějnice, nebál bych se významné korektury a postavu Bobliga z Edelstadtu  bych nahradil postavou ženskou, Danielou z Drtinstadtu. Ono totiž její účelové nálepkování lidí mi tu dávnou inkvizici docela připomíná. Pravda, dnes se již neupaluje ani nemučí, ovšem ten žár z očí a plamenné projevy, když má ve studiu hosta, který ji není zrovna moc po chuti, z ní doslova srší a ona se to zřejmě ve svých emocích ani nesnaží skrývat.

Od doby, kdy byla nucena odejít z ČT, má pod panem Bakalou v DVTV volnou ruku a dalo by se říci, že se rovnou utrhla ze řetězu. Ono totiž i v ČT, ač se to nezdá, mají své limity. A proto, když se milá Daniela neustále dožadovala nekonečných repríz záběrů na Miloše Zemana u korunovačních klenotů, bylo to i na vedení ČT příliš. Nic se totiž nemá dělat až příliš okatě, což Daniela nemohla zkousnout a tak jako správná zhrzená a ambiciózní žena využila nabídky, jistě velmi peněžitě dotovanou, a odešla za panem Bakalou, do jeho soukromého média, kde využívá každé příležitosti, jak si do prezidenta kopnout.  Zde si na vyváženost moc hrát nemusí, takže poměr rozhovorů s hosty pro a proti prezidentovi, vychází celkem férově a sportovně v poměru 10 :1 ve prospěch Zemanových oponentů.   V tomto ohledu je nutno dodat, že po odchodu Drtinové, se i ČT v té vyváženosti polepšila a ten poměr je u nich již také podobný a s nějakou okatostí si už hlavu nelámou vůbec.  

Ale pro Danielu přišla další výzva a tou je ona multikulti korektnost.  Zde se nové role novodobé inkvizitorky zhostila vší silou a její snaha pošpinit a očernit každého, kdo si jen dovolí trochu zpochybnit bruselské či washingtonské vidění světa, je enormní, až člověk neví, zda to dělá opravdu z vlastního přesvědčení, či z přesvědčení někoho jiného.

Naposledy to schytal bodrý venkovský senátor Veleba, který má na takové moderátorky docela smůlu. Už minule jsem psal o jeho rozhovoru v radiožurnálu, kde byl nenápadně označen za xenofoba. Nu a tentokráte už byl milou Danielou označen, opět nenápadně, za rasistu či fašistu, když jeho slova o uprchlících a ghettech na západě, přirovnala k Norimberským zákonům. A nic nepomohlo i to, že se před tím senátor vymezil proti způsobu vyjadřování pana Konvičky.  Zkrátka pro Danielu jsou si všichni úhlavní nepřátelé rovni, a tak je bez rozdílu, šupe do jednoho pytle, hlava nehlava, bez jakéhokoliv rozlišení různých argumentů.

Jak jsem zmiňoval výše, poměr hostů pro a proti prezidentovi, tak ten samý poměr platí i pro hosty zastávající se uprchlíků. A zde jde pak krásně vidět onen rozdíl v onom přístupu ke zpovídajícím. Ve chvíli kdy se ve studiu objeví někdo z nějaké neziskovky či obhájce islámu, Daniela se náhle promění v jemnou ženu s melancholickou tváří, ve které se dají rozpoznat i stopy lidskosti.  Rozhovor se pak vede v přátelském duchu a souhlasným přikyvováním Daniela nechá hosta v klidu dokončit myšlenku.

Znatelná proměna ovšem nastane ve chvíli, kdy přijde právě host z druhé strany a to se pak dějí věci. Tvář Daniely se postupně z octového výrazu promění v kyselý citrón, který je během rozhovoru postupně vymačkáván, až do doby, kdy se kyselost tváře a úsměvu k hostovi dostane na hodnotu pH 2, což je hodnota kyselosti žaludečních šťáv.  V tu chvíli, už zpovídajícímu je jasné, že v tomto setkání nepůjde o žádný zábavný dýchánek.  Moderátorka v této fázi ani nenechává rozvíjet hosta myšlenky a přerušuje ho myšlenkami svými a občas se pokusí o jakousi podivnou ironickou poznámku těžko stravitelného humoru, kterým se snaží hosta znemožnit. V případě vyrukuje i s jedovatou poznámkou, že by se pak ani krve v bájné Medúze nedořezal.  Na závěr se tedy po popovídání s Danielou nedozvíme nic jiného, než to, že ten či onen pán je buď rasista, fašista, rusofil, xenofob, bývalý komunista či populista nebo nepřítel státu.

Po ukončení rozhovoru pak hostovi škodolibě poděkuje a spěchá si do zákulisí obléci modrou košili a uvázat rudý šátek kolem krku.  Její přesvědčení pro její jedinou pravdu ji neberu, ale na druhou stranu, taky vůbec nezávidím.