Kontejnerová válka

Pohled do útrob popelnice, aneb krátký příběh o tom, co se v ní může odehrávat v době vánočních svátků.

V uzavřené popelnici, co stála v zimě na ulici, ležel na dně, trochu fádně, rybí ocas od mečouna, co vyhozen byl chladně.  Občas mrsknul sebou ladně a čekal, až mu spadne, jeho přítel dolů, ať mohou býti spolu.

„Za chvíli tu musí být“, říkal si tiše pro sebe, „Přec, když člověk o Vánocích začne snít, nesnese rybí zápach u sebe.“

„A už je to tu!“ jásá a radostně poskakuje, světlo se náhle objevuje, když někdo víko odhrnuje a už padá něco rychle dolů, hlava mečoun, od atolů.

„Tak jsi tady, kamaráde!“ křičí slavně ocas mečí, objímá ho, štěstím brečí.

Hlava mečoun povídá: „Nebývá vánočním hitem, když prolíná se pach ryby bytem. “

Ocas náhle kouká vedle sebe s obavou, a potichu hlavě šeptá zprávu neblahou.

„Tady shnilé zeleniny, co tu sedí vedle tebe, tváři se dost nabroušeně, nemají nás za přátele. A támhle vzadu se mračí kokos, už na něm půl dne leží, náš kamarád losos.“

Hlava říká bez ostychu: „Brachu, žádné obavy. Oni se hned odvalí, náš puch je rychle odradí, neb ryba smrdí od hlavy.“

A pravdu měla, hlava smělá. Zelenina ustoupila do rohu, směrem k prošlému tvarohu a složila se do komína, ve tvaru Temelína.

„Tak to teda ne!“ ozval se křik, po stěnách kontejneru.

Hlava se rozhlíží po autorovi výkřiku tak hrozném a z mračna malých mušek vidí přicházet shnilé kiwi, v zádech s bílým hroznem.

„My byli tu již dříve, a pokud tu spravedlnost dříme, tak do rohu se odplazíte a ani slůvko nepovíte.“ dmulo se kiwi podrážděně a k hlavě vzhlédlo povýšeně.  

Hlava nevěřícně kývala, a vzteky hřímala: „Od kdy nám shnilé ovoce, bude kazit Vánoce? Odtáhni se vejce zelené, chlupaté a kyselé. A vezmi sebou kamaráda, s tím břichem jako dělo a co Ti tak rád kryje záda, i když je furt nakyselo."

Hrozen těmi slovy zhrozen, vystoupil rychle zpoza stínu a k hlavě začal dšíti síru: „ My vám tedy ukážeme, všichni co jsme tady, že se jen tak nemažeme, s přidrzlými smrady."

„Kamaráde,“ šeptá ocas hlavě, „Pojďme stranou, my nemáme na vybranou. Koukej, už se všichni zvedají a na nás se chystají. Támhle mrkev dušená, za ní kotleta studená, zleva číhá kapusta a spolu s ní langusta. Za langustou stříbrné tácy a na nich nadívaní krabi, raci. Za zády máme špagety v nich zamotané krevety. Tohle bude řež, žádná lehká potyčka, raději pryč se mnou běž, támhle, blíží se nazlobená rozkrojená jablíčka a spolu s nimi vajíčka, co špinavá jsou trošičku, neb spadly na zem z chlebíčku, ale udatné jsou zrovna tak a už se k nám blíží mák, co na koláče měl se dát, však exspirace byla znát.

Na pravé straně seschlé mandarinky, co měsíčky mají jak dva kmínky, dále kráčí z dálky, v párech prošlé párky a pod nimi se soukají, ozobané dalamánky. Tak tohle je náš konec, právě se zvedá hrnec. Rezavý a promaštěný, bez poklice nasupený.  V něm probouzí se brambory, co spaly klidně přichycené a jistě přidají se nenuceně. V dalším rohu čajové sáčky, naneštěstí popadaly do omáčky a po nich již kráčí neomylně, tvarůžek roztavený a smrdí silně. Kol něj chvatně, proplétá se vánočka, zamotaná špatně, na rozinky nepočká.  A bude hůře, tam v pomerančové kůře, šikují se ostatní, nepřátelé udatní. V čele rozbitá baňka s dírou v břiše, za ní banánová slupka klouže tiše, dále obal Milka čokoláda, rozvařená marmeláda, nakvašená čalamáda, kus oplatku Kolonáda, zlomená deska Hitparáda, Kroků Franty Janečka, pak linecká kolečka, tvrdý rohlík chybět nesmí, starý chleba také nespí, vstala s ním i okurka a kus zlomeného topůrka.  Ořechové skořápky, sklenice od medu, dál už mluvit nesvedu. Všichni jsou tu nažhaveni, a my, náhle obklíčeni!“  

„Tak to vidíš, hlavo mečí.“ natřásá se kiwi, „Jak se říká, ryby chyby.“  Hlava mečoun prohru cítí, však nezbude mu jiné zbytí. Nemůže se jen tak vzdát, musí přeci bojovat.

Otočí se za ocasem a praví jemu tichým hlasem: „Já bývám loven do sítí, takže zde mě nikdo nechytí. Však nemám se čím odrazit, musíš se ke mně přirazit.“ Ocas omotal se hravě k hlavě a společně vyrazili. Rychlost byla veliká, hlava kiwi napíchla, potom hrozen, chleba, párky, dokonce i dalamánky. Propluli po dně kontejneru, po stěnách nahoru dolů. Napíchly vše, co se dalo, nakonec nic nezůstalo.

Když popeláři přijeli a kontejner otevřeli, na dně jenom viděli, válet se pár prošlých víz, starý bankomat AZ-kvíz a jeden velký rybí špíz.