Je suis Charlie, Paris, Brusel, pokrytec, pozér. Děkuji, nechci. Je suis Čech.

22. březen se zapíše jako další den, kdy došlo k jednomu z dalších teroristických útoků. Ovšem při tom uctívání památek na zesnulé v jiných zemích, se bohužel zapomíná i na ty zesnulé u nás.

Rozhodně dnes nehodlám halit svůj profilový obrázek do belgické trikolóry, stejně jako jsem to neudělal i v jiných případech. Není důvod. Pokud bych měl být tak důsledný, musel bych to dělat každý den a za celou tu dobu, bych zajisté vystřídal snad všechny vlajky světa.  Samozřejmě, že oněch obětí je mi líto, stejně jako pozůstalých, ale nepotřebuji se na tomto tématu nějak více přiživovat.

Takže odmítám hrát jakousi hru na soucit, kterou mi určí média, ale raději zavzpomínám a tímto článkem dám aspoň trochu připomenout na oběti jednoho smutného výročí.

To výročí se datuje k 22. Březnu 1945. Tehdy podnikly americké bombardéry nálet na nádraží v Kralupech nad Vltavou a tamní rafinérii.  Co se týče oné rafinérie, dodnes není jasné, proč k onomu náletu došlo, jelikož ta byla již 2 roky mimo provoz.

První vlna náletů zasáhla tehdy ihned plný zásobník ropy Kralupolu. Důsledkem tohoto zásahu, došlo k velkému požáru a celé město se zahalilo do hustého černého dýmu. Přestože nebylo jasné, kam budou další bomby dopadat, pokračovalo bombardování prakticky naslepo.

Celkem město zasypalo 1256 bomb. Bilance byla tragická. Zahynulo 248 lidí, z toho 145 Čechů, zbytek z větší části němečtí vojáci a z menší části němečtí civilisté.  Několik stovek lidí bylo zraněno.

Nevím, zda tohle také učí, ona známá paní učitelka z Brna z pořadu Máte slovo, ale já osobně bych toto datum zanesl do učebnic dějepisu, jako první pokus o takzvané humanitární bombardování.

Ale to není pro mě ani tak podstatné, jako spíše to, že došlo k jedné z největších tragédií u nás za 2. Světové války, a kterou bychom si měli připomenout.

Takže pokud bych měl být dnes poctivý a vézt se na módní vlně, tak především je suis Čech, popřípadě je suis Kralupy nad Vltavou.